NOVINKY

         Vážení čtenáři, kdo jednou začal psát, psát nepřestane. Někdy se mění styl a náměty, ale ke

psaní ho to ponouká pořád. 

Je pravda, že verš už za mnou nepřichází často, je už vzácný host. Konečně napsala jsem to

sama v jedné básničce: " ..vždyť ono bylo básniček /jak rozfoukaných peříček/ už za ta léta dost." 

Teď spíš řadím vydané básně s dalšími z rukopisů a snažím se vystihnout, co vystihnout není lehké:

soužití s blízkými lidmi, z něhož se lidský život skládá. A možná z toho přece jen bude knížka - taková

lidsky obyčejná. Kupodivu dá víc přemýšlení, než ty předešlé.

 

      Musela jsem se také znovu zamýšlet nad tím, PROČ SE PÍŠÍ VERŠE - a tady je výsledek:

 

                                         Proč se píší verše? Jsou dotekem shůry,

                                         lidstvím, o které se básník podělí?

                                         Slova jsou jen slova, jsou jich všude fůry ...

                                         Někdy upoutá jen výraz nesmělý,

 

                                        co zarazí v chůzi, co se dotkne duše,

                                        co projde jak vlna klidnou hladinou.

                                        Verše poskládané s rozmyslem a suše

                                        nerozezní stopu citu jedinou.

 

                                        Ale verš, co skrývá po doznění hlasu

                                       rozechvělé ticho, neurčitou krásu,
                                       pocity, které se neztrácí,

 

                                      natolik upřímný, až sám sebe leká,

                                      zůstane vzkazem člověku od člověka.

                                      K tomu se pak čtenář navrací.